Tak a je tu další díl :) Doufám že se líbí... A chtěla bych poprosit všechny,kdo si to přečtou,aby to okomentovali. Je to kvůli tomu,abych věděla kolik lidí si to přečetlo. :) Tak a teď už nech sa páči ;)
11.Díl
Už je to týden,co jsem se s Romanem neviděla. Dneska jsem se šla poprvé projít ven,poprvé za ten týden. Šla jsem kam mě nohy vedli,až jsem se dostala k lavičce,na který jsme vždycky sedávali. Viděla jsem to jako včera.
Ten den jsem byla šílená,bylo to pár týdnů po tom,co jsem se přistěhovala na Slovensko a já potřebovala další dávku,neznala jsem to tu a tak jsem běžela sem a doufala,že tu někoho najdu. Nenašla,byla jsem tu sama. Pak jsem za sebou uslyšela kroky. Někdo tam přece jenom byl. Otočila jsem se a viděla Romana. Vím přesně,jaký měl výraz. Byl vyděšený a zároveň ustaraný. Přiběhla jsem k němu a on mě pevně objal. Stáli jsme tam asi 10 minut a pak jsme si sedli na tu lavičku. Seděli jsme tam a dívali se na sebe. Pak se najednou spustil prudký déšť. Rozeběhli jsme se a po chvilce jsme byli úplně promočení. Pak jsme se zastavili a podívali jsme se jeden druhému do očí. Naše obličeje se začali přibližovat a byl to Roman,který přerušil vzdálenost mezi námi. Od toho dne jsme na tu lavičku chodili pořád. Byla to 'naše' lavička.
Něco mě donutilo se na ní posadit a přemýšlet. Přemýšlela jsem nad naším rozchodem,nad celou tou dobou co jsme byli spolu. Dokonce jsem nevnímala nic okolo. Nevšimla jsem si,že si ke mně někdo přisedl. Po chvilce jsem se rozhlídla okolo sebe a všimla jsem si ho. Byl to Roman. Nenapadlo mě,že by přišel na naše místo. Otočil se a podíval se na mě. Vypadal pořád stejně. "A-ahoj" řekl a usmál se. "Ahoj" odpověděla jsem mu potichu na pozdrav. "Ako?" zeptal se. "Fajn,co ty?" "Bolo lepšie" "Hmmm" "A kde bývaš?" zeptal se. "U Igora" "Aha" pak bylo ticho. Je těžké sedět vedle někoho,koho milujete a přemýšlet nad společně strávenými chvílemi,jak vám bylo dobře. Zase jsem cítila to,co jsem cítila jak na začátku našeho vztahu tak po celou dobu jeho trvání. Byla jsem v tom až po uši. Zase. Najednou jsem ucítila,jak se ke mně přisunul blíž. Podívala jsem se na něj. Mám mu to říct? Ne,vždyť on o tebe nestojí. "J-já už půjdu" řekla jsem a rozeběhla se domů. Z očí mi vytryskly slzy. Doběhla jsem domů,kde byl jenom Igor,Týnka byla na nákupu,zase. Běžela jsem hned do svýho pokoje,kde jsem za sebou zabouchla dveře. Hlavu jsem zabořila do polštáře. Pak se ozvalo zaťukání. "Johanka,možem ďalej?" ozvalo se. Nemusela jsem odpovídat,stejně vešel. "Čopak sa stalo?" ptal se. "On... Já potkala jsem ho" svěřila jsem se mu. "Ale nie. Prosím,segrička nezaľubila si sa znovu,že nie?"na to jsem mu kývla. "Jo,ale já za to nemůžu,Igy,prosím. Jak se z toho mám dostat?" ptala jsem se ho. "Neviem" řekl a objal mě.
túto poviedku mám už od začiatku strašne rada a tento diel bol opäť úžasný ! :) dúfam, že čoskoro bude ďalší :)