Tamtadadadáááááááá!Další díl Závislosti přichází =D Tákžé pusinky moje,pište mi názor (konkrétně na tenhle díleček) do komentářů pod článek.... Jináč zlatíčka pěkné čtení přejuu =´
To mě uklidnilo. Stáli jsme tam asi ještě čtvrt hodiny a pak jsem už radši šla,protože Roman už určitě strachy šílel. "Zlatoo! Už jsem domaa" zahalekala jsem na celý dům. Nikdo a nic se neozvalo. Všimla jsem si pouze papírku na lednici.
Jel som za Májou,niečo potrebovala prijedem do 2 hodín :)
Jel za Májou! Tu jsem taky dlouho neviděla. Pousmála jsem se nad tím. Nevěděla jsem,kdy odjel,počítala jsem,že tak před deseti minutama. Zatím jsem si tak nějak prohlížela katalogy. Uplynuly 2 hodiny a Roman pořád nikde. Začala jsem být nervózní. Chodila jsem v obýváku z jedné strany na druhou a přemýšlela co ho mohlo zdržet. Uběhla další hodina a on pořád nikde. Najednou zařinčel telefon. "Prosím?" hned jsem ho zvedla a ohlásila se. "Dobrý deň,vy ste priateľka pana Birkuša?" ptal se mužský hlas v telefonu. "Ano,proč,co se mu stalo?" zmocňovala se mě panika. "Váš priateľ mal těžkú autonehodu,zatiaľ je vo stabilizovanom stave,ale nie sme si istý,či prežije"oznámil mi doktor. Do očí se mi nahrnuly slzy. "Dobře,děkuji" řekla jsem a položila telefon. Sesunula jsem se na zem. Z očí mi tekly slzy a já si co nejvíc přála,aby přežil a viděl běhat to maličké,aby si s ním mohl hrát a smát se,aby jsme byli úplná rodina,i s tatínkem. Nechtěla jsem,aby umřel,vždyť měl ještě hodně před sebou a teprve nedávno jsme se k sobě zase vrátili. Za chvíli zase zazvonil telefon. "Johanka? Už to vieš?" byla to Mája a podle hlasu bylo poznat,že je na tom podobně jako já. "Jo,jestli myslíš to s tvým bráchou" "Hej,to som myslela. Je mi to strašne ľúto a keď spolu čakáte dieťa tak to pre teba musí byť niečo strašné" "Máji,nechtěla bys přijet?" zeptala jsem se. "Prepáč,rada by som,ale teraz musím byť s rodičmi"omluvila se. "Tak se drž" povzbudila jsem ji. "Ďakujem,ty tiež a dávaj na seba pozor"řekla. "Děkuju a neboj budu" řekla jsem a zavěsila. Zbytek dne jsem přemýšlela,brečela a chodila sem a tam. Týnka a Roman jsou v nemocnici. Roman měl autonehodu,možná nepřežije. Týnku srazilo auto,ale už je mimo ohrožení života. Byla jsem strašně unavená,celý den jsem v podstatě nedělala nic jiného,než to,že sjem přemýšlela o Romanovi a v duchu se modlila za jeho přežití. Večer jsem si šla lehnout asi o dvě hodiny dřív než jsem chodila normálně,ale nemohla jsem usnout. Chyběl mi. Z polštářů byla ještě cítit jeho vůně,která mě po chvíli ukolébala ke spánku. Ráno jsem se probudila a hned jsem zašla za Igorem. Zvonila jsem,stála jsem tam už dobrých 5 minut a když už jsem to vzdávala,otevřel dveře. Okamžitě jak se na mě podíval se mu roztáhl úsměv po tváři,ale když si všiml,že oči mám totálně opuchlé od pláče a ještě teď jsem v ruce držela kapesník,který by se už zase dal ždímat.
:OOOO