Tak tu to je,lásky moje :* a zatím je při životě =DD
18.Díl
"Čo sa stalo?" ptal se,když jsem došla k němu. "Roman,on... Měl těžkou autonehodu,nevědí jestli přežije"vzlykala jsem. Igor mě objal. Potřebovala jsem jeho podporu. Teď jsem u něj seděla,byli jsme potichu,já se snažila uklidnit a Igor to ještě nějak rozdýchával. Přece jenom šlo o člena kapely a dlouholetého kamaráda. Najednou se zvedl. "Co děláš?" zeptala jsem se,když si bral klíčky od auta a bundu. "Jedem za ním. Ideš so mnou?" zastavil se a podíval se na mě. Nevěděla jsem,jestli tam hci jít,protože vidět ho připojenýho na těch hadičkách,přístrojích a tak by pro mě bylo asi utrpení. Ale i přes to jsem se zvedla a oblékla se. Pak jsme nasedli do auta a vyrazili do nemocnice. "Dobrý deň,potrebujete niečo?" zeptala se sestřička,když jsme chodili sem a tam. "Možete nám povedať,kde je Roman Birkuš?"zeptal se jí Igor. "A vy ste jeho?" zeptala se ještě. "Ja som jeho najlepší kamoš a toto je jeho priateľka-" "Prosím,kde je? Čekáme spolu dítě!" spustila jsem na ni. "Slečna,kľud. Poďte so mnou,zavedem vás k pánu Birkušovi"usmála se. "Ďakujeme" poděkoval Igor za nás za oba,protože mě se do očí zase tlačily slzy. Dovedla nás k němu do pokoje. Bylo tam slyšet jenom pípání těch přístrojů a jinak nic. Když jsem ho viděla,udělalo se mi na nic. "Nechám vás tu s ním,ale len na 1O minút" řekla sestřička a odešla. "Romi,prober se! Nesmíš umřít! Slyšíš? Za pár měsíců budeš tatínek! Romi vzbuď se! Nedělej mi to! Pochop,že nesmíš umřít! Prober se! Miláčku!" křičela jsem na něj a pomalu jsem přes slzy neviděla. Igor mě chytl kolem ramen a utěšoval mě. "Kamoš! Čo budeme bez teba robiť? Takého skvelého gitaristu nenájdeme! Roman,musíš byť silný a bojovať! Prebuď sa! Roman!" šeptal Igor. Seděli jsme tam a já držela Romana celou tu dobu za ruku,na které měl několik hadiček. Ještě před pár hodinami byl plný života,tešil se na malé a staral se o nás. A to všechno se za těch pár hodin změnilo. Proč? Proč to Bůh dopustil? Vždyť on nikomu nic neudělal! "Už ubehlo 1O minút"řekla sestřička a Igor se zvedl. Já ale zůstala sedět. Odmítala jsem se hnout. "Johanka,musíme ísť!" řekl Igor. "Ne! Nikam nejdu! Jednou bude táta! On bude žít a já chci být u toho až se probere!!!!" zakřičela jsem. "Johanka,hlavne kľud. Neboj sa,Roman sa preberie,keď tu budeš. Ver mi. Teraz musíme ísť" řekl a vzal mě do náručí. Chytla jsem se ho okolo krku a on mě odnesl do auta. Od tý doby jsem zase bydlela u něj.
O 5 měsíců
Roman se ještě neprobral,ale doktoři říkají,že se jeho zdravotní stav zlepšil. Já jsem byla už uprostřed 8. měsíce a vypadala jako balon. Každý den jsme s Igorem byli u Romana. Každý den jsem na něj křičela,ať se probere. Pořád se neprobíral. Dneska jsme za ním jeli znovu...
Pláčeeem! :( ...Rychle dál! On se totiž probere a ona najednou začne rodiť, víš? :D